ZAHRADO, ZAHRADO ZDEJŠÍ, MÉMU SRDCI NEJMILEJŠÍ

Pravdou je, že jsem chtěla psát o tom, jak mě Anglie naučila ve 34 letech chodit a jaký je to někdy voser nemít auto. Ale to klidně může počkat, protože venku je dnes táááák nádherně. Teda tady u nás v Anglii, poblíž Londýna, kam jsem byla odvezena před sedmi roky jako manželka i jako povinné zavazadlo.  Svítí sluníčko, je na tričko, odkvétají narcisky a první tulipány ukazují svě sukně světu. Kde?

Všude, ale hlavně na MÉ ZAHRADĚ, co vůbec není moje.

DÍTĚ Z HLÍNY UPLÁCANÉ

Když o tom přemýšlím, k zahradničení jsem měla sklony už od dětských let. V bytě bylo hodně pokojových kytek, ke kterým mí rodiče měli asi citové pouto (teď už to chápu), a já se všemožně snažila je zlikvidovat. Ty kytky, ne rodiče.

Teda rozumějte kultivovat a zavádět nové pěstební postupy, modernizovat závlahu, zavádět náročný osevní systém v podobě strkání všemožných pecek a jadřinců do stávajících květináčů, řízkovat starý-svatý fíkus a množit vše dle nastudovaných sofistikovaných metod z knížek typu „Pokojové rostliny, radostný život pro Vás“.

Méně asi pro mé rodiče, kteří museli přihlížet mým vytrvalým nájezdům. A mé neochotě se zapojovat do podřadných činností typů: každotýdenní zalévání či otírání prachu. Na to mě neužilo, to je přece nuda, to může dělat nějaký pohuněk – řadový zahradníček a ne JÁ pěstitel a zušlechťovatel! 

KOZEL ZAHRADNÍKEM

Musím přiznat, že jsem nebyla moc úspěšná a mnohé pokusy skončily nezdarem. Ale láska k pěstování, k obklopování se přírodou a touha po zahradě mi zůstala. Stejně tak ovšem lenost a neochota se zapojovat do podřadných úkonů, které jsou na denním pořádku každé větší zahrady či pokojové kolekce bytových rostlin.

I teď se všemu zelenému, k mému zklamání a výčitků-plnému pohledu, daří nejlépe, když odjedu a nechám tu s nima všema užmanžela, který nesnáší přírodu, ignoruje domácí kytky, nenávidí namáčení našich „orchidejí“ a zahrada je pro něj prostor, kam se dá vyhodit kočka, aby nebyla moc slyšet, když se domáhá večeře.

A za tento jeho postoj se mu zde vše zelené odvděčí bujným, zdravým růstem a velmi spokojenou kondicí. Vrcholem drzosti je, že mu zde například rozkvete kaktus, který mi NIKDY, NIKDY žádný nevykvetl. Ani po aplikování mnoha mučících metod nebyl schopen tuto záhadu objasnit. Co je proti tomu nějaký trojúhelník!

HRAČKA PRO ŽENUŠKU

V Čechách byla má touha po zahradě HOT TOPIC narážející na nesouhlas a nepochopení. Vždy jsem toužila po domku se zahrádkou. Marně. Tato vize se začala naplňovat až s událostmi vedoucími k našemu přesunu do zahraničí. Bylo zřejmé, že stěhování s dvěma psy a dvěma kocoury chtě-nechtě proběhne do domku. Se zahrádkou. 

Sama jsem byla zvědavá, jak na mě po letech toužení zapůsobí realita zvaná zahrádka.

„Často si něco přejeme, představujeme a nakonec, když si to splníme, dostaví se pocit zklamání či aspoň rozčarování.“

Nejsem zklamaná. Mé představy o zahradě jsou sice mnohem barvitější než realita, ale vím, že mít kousek přírody, na který můžete vstoupit bosou nohou z obýváku, je super pocit. 

A nejen pro mě. Zahradu familiérně nazýváme „zelený pokoj“ a stala se nejoblíbenějším místem našich bytových koček, kde s oblibou sledují vysílání National Geographic LIVE. Mají ji rádi i psiska. A světe div se, jsem si jistá, že by ji nakonec postrádal už i Láďa. 

„Manžel si včas osvíceně uvědomil, že zahrada je něco, co teď potřebuji. Něco, čím musím vyplnit tu díru. Ten kráter vzniklý po odjezdu od rodiny, od přátel, kráter po mém starém životě. Vytušil, že tuhle propast mezi mnou a tím vším novým okolo musím zahrnout hlínou, zasázet, pohnojit a nechat rozkvést.“

A velmi trpělivě snáší značné výdaje do kultivace již druhé cizí zahrady. Nereptá moc a dokonce někdy v mé nepřítomnosti přiloží i ruku k dílu a zasadí třeba slunečnice, které jsem před odleten na návštěvu  v zhroucení nechala už na zápraží bez povšimnutí.

Ví. Ví, že to je má radost. Ví, že by nebylo dobré mi ji brát či znepříjemňovat. Mé záchranné lano. A za to jsem mu vděčná. 

VAZALOVÉ NA PRVNÍ

První baráček měl pidizahrádku – chápejte, tady jsou všechny zahrádky pidi v porovnání se zažitou českou představou, kde sto metrů čtverečních je směšné nic nestojící za námahu. A jak je to u vás, mé milé Odvezené? Máte obří zahradu, normální, jen balkón nebo snad pouze parapet?! Ani to ne – tak to se snad radši vraťte…

Takže Pottersbaráček (ve městě Potters Bar) měl zahrádku asi 40m. Čtverečních. Značná část ve stínu plotové zeleně a jediného stromu – jabloně. Tmavá, blokovaná domem a stromem, přesto na jih. A já ji milovala. Barák dřív sloužil jako Sharehouse pro studenty, tomu odpovídala i zahrada. Trávník v bídném stavu, toť vše.

Zasadila jsem tam s láskou tři růžové keře, které mi švagr přivezl, když nám transportoval zvěřinec. Krásně se chytly a byly nádherné! Věci ze zahradnictví jsme přes celé město tahali růčo! Poté, co jsme se otrkali, tak i taxíkem. Bylo to dost dobrodružné.

Ale v létě už byla kouzelná. Přetékající květináče. Nádherné hortenzie pod kuronou jabloně. Krmítka pro ptáčky a všude spadaná jabka. Furt. Dokola. A bez konce! Už nikdy jabloň na pidizahrádce!

VAZALOVÉ NA DRUHOU

Poté, co jsme se museli přestěhovat na novou adresu, tak na nás zamávala krásná, větší, rovinatá, slunná zahrádka v jejímž středu stál malý strom – jabloň. No prostě, takhle funguje život! Angličané asi milují apple-pie. A já jsem za ni šťastná, protože lepší věšák na všechna ta ptačí krmítka nenajdete!

Tentokrát jsme s vypětím všech posledních sil stěhovali i zahradu. Bohužel to, co bylo v zemi, zůstalo. Takže jsem opustila své české růže. Stopa, která tam po mně zůstala. Často mě napadá, jak se mají. Nedala jsem na ně poklop, snad je beránek neokouše. Snad se nanachladnou…

„Někdy musíme čelit bolesti a musíme něco opustit či ztratit, abychom konečně přišli na to, že to nebylo tak zdravé a může být lépe. „

Pottersbaráček jsem milovala tak, že bych ho i koupila. Vůbec jsem neviděla, že to byla tmavá kůča, vlhká, malá a vůbec k popisku „ideální “ tomu baráku hodně chybělo. A zjistila jsem to až když nás osud zase nakopl a postrčil. A takhle my lidé fungujeme. A s kolika věcma a lidma to máme stejně jako to bylo s tímto pidibaráčkem? Nemám odvahu se ptát…

Máte stejnou zkušenost? Stalo se nějaké prokletí nakonec vaším požehnáním? Člověk míní a život mění. Denodenně si uvědomuji sílu této sdílené zkušenosti ve formě pořekadel, pranostik a citátů z knih. Přej a bude ti přáno…

Takže teď už obdělávám druhou cizí zahradu. Investuji do toho nemalé peníze, čas, radost, cit a hlavně srdce. A opět riskuji, že o to vše přijdu. Určitě přijdu. Lidé si klepají na čelo. Někdy ten pocit mám i já. Ale nakonec si řeknu, že je to investice do mně.

Je to investice, do mého domova TEĎ A TADY a do toho pocitu si sednout ven, dát si sklenku čerstvé šťavy z ovoce a háčkovat třeba novou deku a po očku pozorovat ty opeřence, kteří mě berou jako svačinářku a veverky, které se mnou hrajou hru: stejně to ukradnu a zahrabu do tvého čestvě osázeného truhlíku. To je fajn pocit! TEĎ! Žiju pro TEĎ.

„A s bolestí se porvu jindy.“

PRYČ SE STRACHEM

A tak apeluji na to, aby jste pěstovaly tu svou „zahradu“ bez ohledu na strach, který může nebo určitě jednou přijde, milé dámy. Pěstujte lásku, i když budete mít občas pocit, že děláte na cizím. Milujte, i když se bojíte možné bolesti. Sázejte a zkrášlujte si okolí, ať se vám v něm hezky žije. Neděláte na cizím, děláte na svém – na svém srdci!

A než odjedeš, má milá adeptko na Odvezení, popřemýšlej, co bude Tvým záchraným lanem. Co ti pomůže postavit most a spojit nové se starým. A až na to přijdeš, tak mu to nezapomeň říct. Chlapi neumějí číst myšlenky…

NAŠTĚSTÍ!!!

Jmenuji se Noppy a skoro sedm let žiju mimo mou rodnou hroudu. Mimo mou zem, mimo mou milovanou rodinu, mimo můj rodný jazyk, mimo mou třiatřicetiletou životní zkušenost, mimo můj budovaný okruh přátel a mimo můj původní záměr! A především mimo mou komfortní zónu, kterou jsem tak nerada kdykoliv opouštěla! Mimo jakoukoliv malou jistotu vybudovanou během tří dekád mého života. Proč? Protože jsem souhlasila, že se sebereme a odjedeme žít do ciziny, kde manžel dostal práci, o které snil!  A tady je má digitálně-křemíková stopa. Nazvala jsem ji originálně a bez klišé: Svět odvezené manželky. Nakonec se přece říká, že sdílené trampoty, jsou jen poloviční trampoty, ne? " Můj příběh si přečtěte zde >> a napsat mi mužete přes FB fun page či na noppy(zavináč)odvezenemanzelky.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.