Aneb když bydlíte II. – VIKTORKA

Když se rozhodnete pro relokaci do zahraničí, je velmi užitečné, když vám společnost nabídne nějaké přechodné bydlení, které vám umožní si trvalé bydlení hledat přímo na místě osobně.

Samozřejmě je víc než příjemné, když vám společnost nabídne přímo bydlení a nejlépe vám ho i platí, ale takových šťastlivců je už z principu hodně málo, ale jsou!!!

Nicméně si neumím představit variantu, že si budete hledat ubytování z Čech. Možná, pokud v cílové destinaci máte nějakou Českou spojku, nebo aspoň nečeskou. Ale jinak si myslím, že je to minimálně v UK nereálné. 

Viktorka

My zvolili přesun na klíč, jak už jsem psala v článku o relokacích, tím pádem jsme měli plně hrazený apartmán v centru Londýna nad Victoria station. Apartmán jsme si mohli vybrat z několika nabízených, které Amazon měl k dispozici. Částka za tento pronájem byla dechberoucí, pokud vycházím z informace, která se s ním pojila.

Nicméně šlo o plně vybavený byt 2+kk, s kychyní, myčkou, pračkou a klimatizací. Zvířata tam nesměla, tak na nás zatím čekala v Praze pod dohledem švagra. Co víc si přát, když přijedete do cizího města, vyjukaní, neprotřelí zas tak moc a v kapse máte jen psané instrukce… Láďa ví CO!

KLÍČ 

Láďa odlétal o pár dní dřív než já a jak se sluší a patří, musel to mít s trochou dobrodružství. Na Heathrow si bezelstně čapl typický londýnský taxík, o nichž kolují hororové story týkající se náročného školení řidičů a až nadpřirozené schopnosti znát místopis Londýna. Cílovou destinaci hledali s taxikářkou společně asi hodinu, z toho dvě třetiny bylo hledání v okolí Viktorky. Nic není, jak se povídá, nic není jak bývalo…

Nakonec se zadařilo a Láďa stál před barákem. Bez klíčů. Sám. Jen on a noc kolem. Tradáááá.

KROK ZA KROKEM

Pobyt na Viktorce byl prvních pár dní velké dobrodružství v dobrém a zbylých mnoho dní dobrodružství téměř hororové.

Láďa už chodil do práce a já zas vyplašená trčela v bytě a přemlouvala jsem se, že se přece aspoň půjdu projít. Trvalo mi to.

Poklidit, vyprat, posadit se nad angličtinu, pustit si TV, číst si a psát všem do Čech, jak super to zvládáme!

Když pozdě dorazil Láďa, šli jsme aspoň nakoupit, prošli jsme si Viktorku a čekal nás dvoudenní maraton s realitní makléřkou od Amazonu, která nám měla pomoci při hledání bydlení. Ale o tom až příště. 

Nakonec jsem se i já osmělila a vynesla jsem odpadky do popelnice. Našla jsem zpátky náš byt dokonce. Zašla jsem i za roh sama nakoupit! Malé dětské krůčky. Vím, že jistě mnoho z vás se teď směje či si klepe na čelo. Šťastné to Amazonky! Ale vyzkoušely jste si to fakt i v zahraničí?

Já jsem na svět přišla s trochu jinou výbavou, což mi něco komplikuje, něco naopak ulehčuje, ale věřím, že rozhodně nejsem sama. Že ne? Že ne?! Napište mi, že tohle znáte, budu ráda.

Nicméně jak tam tak sedím sama, manžel je v práci, tak se mi velmi jasně vybavil ten pocit, který jsem už dávno zažívala. Ten pocit z toho hostelového pokoje v Bath před osmi lety. 

Zas sedím sama, Láďa ve škole, prší a přede mnou leží seznam pokojů k pronájmu. Civím na něj neschopná se pohnout. Skličující pocit paniky. 

Tentokrát to nebylo tak hrozné, ale ten vyčítavý pohled Užmanžela jsem na sobě cítila zas. Cítila jsem ho vzadu na krku, jak mi do něj vypaluje znak neschopnosti. A to sakra nesnáším! Ale říkat mu to nebudu, ani vysvětlovat. Vymyslel si to celé, tak ať se snaží!

A on se zas snažil. On ví, že když já vypnu, tak to musí zachránit on, i když mu to nejde o nic líp a asi o nic snadněji. Ale zmobilizuje se. Já to tak také mívám, když se svět kolem hroutí, jsem tu  já, abych to zachánila! Zvláštní. Ale myslím, že je to cesta, která nás oba něco učí skrze pot, krev a slzy.

KDYŽ JE MĚSÍC MOC KRÁTKÝ

Ale bylo to nové, krásné, tajemné a vzrušující. Měli jsme celý měsíc na hledání bydlení. A uteklo to jako voda mezi prsty. Byl to nejkratší měsíc roku ještě ve speciální úpravě určitě. Byl kratší i než krátký únor, i když to byl červenec! A byl fuč a my jsme s bydlením byli v … NIC. SLOVY NIC. 

Naštěstí zde byla možnost si pobyt ještě o 14 dnů prodloužit a toho jsme směle využili. Nicméně…

Aby toho nebylo málo, tak se mi rozjel děsivý zánět dutin a mého chronického ucha, že jsem myslela, že fakt umřu. Dutiny jsem před tím nikdy neměla, tak to byl dost šok. Bylo to děsivé. Poučena z předchozí zkušenosti z Anglie, jsem neotálela a vyrazila na WALK IN pohotovost na Viktorce.

Světe div se nepomohlo to a rozjel se děsivý kolotoč po NHS (státní zdravotnictví), který mi byl už dobře známý. Nicméně většinu pobytu na Viktorce jsem trávila v horečkách, zvracením a nasazováním a vysazováním antibiotik, s hlavou v takové bolesti, že jsem myslela, že skočím z okna.

Takže stresující a naléhavé hledání bydlení v závěru odskákal opět manžel. A byl to opět on, kdo nás doslova za minutu dvanáct vytáhl z bryndy a našel pro nás konečně barák. Já se zas zbavila svých neduhů a olalá mohli jsme se stěhovat…

Hledat bydlení není vždy snadná záležitost a budu ráda, když se s náma podělíte zase o vaše zkušenosti na fb v naši uzavřené skupině „Odvezene manzelky UNITED“, třeba to pomůže v cestě za dalším bydlením nám všem. 

Nicméně hlavní je se nevzdat. Protože i když situace může vypadat sebečerněji, z čista jasna se vynoří řešení. A u nás to bylo vždy nejlepší řešení. Dopracovali jsme se k němu vskutku kamenitou cestou, ale osud stál při nás. A krom osudu je dobré do zahraničí vyrazit i s cestovním připojištěním, protože než se etablujete a registrujete u praktika/GP v místě bydliště, může se stát, že si z klimatizace uženete dutiny a z otevřeného okýnka v autě zánět středního ucha a ošetření si budete muset zacálovat namístě. Ze svého.

Takže ven jen s pojištěním a s vírou, že vše se vdobré obrátí. A samozřejmě s Odvezenými manželkami, protože tímto rozhodně neprocházíte sama!!!

Je nás víc a víc!!!

A jsme UNITED!

 

 

Jmenuji se Noppy a skoro sedm let žiju mimo mou rodnou hroudu. Mimo mou zem, mimo mou milovanou rodinu, mimo můj rodný jazyk, mimo mou třiatřicetiletou životní zkušenost, mimo můj budovaný okruh přátel a mimo můj původní záměr! A především mimo mou komfortní zónu, kterou jsem tak nerada kdykoliv opouštěla! Mimo jakoukoliv malou jistotu vybudovanou během tří dekád mého života. Proč? Protože jsem souhlasila, že se sebereme a odjedeme žít do ciziny, kde manžel dostal práci, o které snil!  A tady je má digitálně-křemíková stopa. Nazvala jsem ji originálně a bez klišé: Svět odvezené manželky. Nakonec se přece říká, že sdílené trampoty, jsou jen poloviční trampoty, ne? " Můj příběh si přečtěte zde >> a napsat mi mužete přes FB fun page či na noppy(zavináč)odvezenemanzelky.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.