TAM A ZASE ZPÁTKY

Tímto článkem otevírám rubriku, která je pro nás Odvezené, myslím, celkem typická – cestování a lokální výletování. Tím, že se dostáváme do neprobádaných a nových končin, tak rozhodně cestujeme či výletíme víc, než je průměr.

Je to celkem logické. Člověk má touhu poznávat nové a má potřebu se poprat s neznámým. Výletěním vyřešíte oboje. No a když se odstěhujete ze své domoviny, tak vás to prostě cestovat nutí. 

SEM A TAM

Ano pendlujeme více či méně sem a tam. Zvlášť, pokud jsme v Čechách zanechali některé své blízské. Má úzká vazba na rodinu mě donutila k tomu, že i po šesti letech jsem stále rozkročená nad La Manchem, jednou nohou v UK, druhou v Praze. Není to jednoduché a někdy to není ani praktické, ale takový je život.

Doma mám rodiče, dvě sestry, neteře – některé se narodily až po mém odjezdu- švagry, přátele a doktory (ale o tom někdy jindy). Mám tam třicet tři let mého života a to je sakra hodně. Takže se tam pochopitelně vracím ze všech možných i nemožných důvodů.

Trávila jsem tam neplánovaně měsíce vkuse, když se tělo rozhodlo, že je čas opět stávkovat a větší technická už vypršela před drahnou dobou. A občas se tam objevím na tajňačku a naotočku doslova tak rychlou, že ani doma si nevšimnou – tj. ani v UK ani v Praze. Není nad to si zaletět třeba jen tak do divadla.

Při tom věčném pendlování si člověk už vytvoří určité návyky, které po delší době mohou být kontraproduktivní. Já například zásadně létám. Jsem pohodlná a momentálně moc neřídím, takže letadlo je nejrychlejší a nejpohodlnější. Chtělo by se napsat, že ve finále i nejlevnější, ale to bych to nesměla být já:

  • věčný prokrastinátor
  • osoba, co má na vše vždy dost času
  • člověk nesnášející jakékoliv plánování

LETÁM, LÉTÁŠ, LÉTÁME

A tohle jsem prostě ještě nevychytala. Chci říct, že letenky prostě nekupuji v předstihu. Téměř nikdy nelétám jen s malým kufříkem na palubu.  Lítám jen s EasyJetakama, ale už jsem zjistila, že se sem asi dá letět i levněji s jinýma společnostma, které sem létají jako SmartWings, Rainair atp. 

Lowcost společnosti jsou ještě únosné oproti klasikám jako je Czech Airlines či British Airways. Nicméně probírat se marketingovými špeky nízkonákladovek, na které se snaží ulovit chudáka zákazníka je únavné. Děsně únavné a šíleně otravné.

„Takže skvělá letenka se nakonec mění ve večerní hru na schovávanou, kde se snažíte najít všechny poschovávané pro a proti.“

Je v ceně jen peněženka na palubu? Nebo ji můžu vzít i s velkým pánským kapesník? Ne, ten už je za příplatek, leda, že se vám vejde pod sedadlo. No to zjistíte až na letišti, že se vám tam nevejde, protože tam už je plovací vesta se světýlkem a píšťalkou – a hlavně ji nenafukujte už na palubě!!!

Je to taková úniková hra o to, zda dáte celkovou cenu letenky dohromady dříve než vám spadne jejich blbá appka a budete moct začít od začátku.

„Hledej šmudlo, hledej, ani kačku navíc jim nedej!“

Pro mě je to stále záhada. S letenkama to moc neumím. Moc dopředu jsou natažené, neb je nemají ještě odhadnuté. Dopředu jsou samozřejmě levnější. Velký rozdíl není jen mezi dopravci, ale i v rámci jednoho dopravce a různých cílových letišť v jednom městě. Samozřejmě teď mluvím o Londýně. To jich má asi šest a furt je to málo. 

DO LONDÝNA ZA DVĚ HODKY

A pak z letiště do Londýna 2,5 hodiny cukatůry vlakem, busem či kombinací všeho. Bacha na to. Některá ala „londýnská“ letiště jsou asi tak londýnská, jako kdyby jste do Prahy přistávali v Budějovicích. Třeba Southend.

Jojo letenka za 20 liber, ale public transport je tu tak drahý, že na cestě z tohoto londýnského letiště do Londýna zaplatíte dvakrát tolik než za let z Prahy do „Londýna“. Což je už takový bizárd, že by vyšel na samostatný článek.

LEVOU PŘEDNÍ

Teď už je cestování pro mě docela sranda, ale pamatuji se živě na své začátky. Nejvíc mám v hlavě dva krušné momenty z letiště. Prvním je cesta do UK, kdy jsem doprovázel k nám ségru s rok a půl starou neteří a na Ruzyni jsme si blbě přečetly Gate a místo B šly na A, či opačně.

Nicméně v době, kdy už jede odbavení, tak už v Praze moc času nemáte – no a bylo to z jednoho konce letiště na opačný konec. Ano běžely jsme. S kočárem a kufry. Ano, i já jsem musela běžet. Nebyla jsem sama, kdo se při tom otřásal. Poskakovala i navigační věž. Naštěstí žádný pád setřeseného letadla!

Druhá už proběhla osamotě a byla jen mým trapně soukromým momentem. V podstatě šlo o to samé, asi jak blbě vidím, tak jsem si přečetla tentokrát číslo gatu blbě. A stojím si tam tak před tím rentgénem, takže to bylo v Praze zas. A znáte ten pocit, když někde uvnitř tušíte, že je něco jinak. Vůbec nevíte proč to tušíte, ale vaše smysly to už zaznamenaly, jen mozek nevyhodnotil. 

Tak tam stojím a rozhlížím se a nic nápadného – i cílová destinace seděla, ale pár lidí mělo na zavazadlech cedulku od cestovky…To už bylo divné. Nicméně jsem prošla rtg a tam až se ptám toho celníka, či kdo to tam je – a samozřejmě blbě! Byl tak hodný, že mi zjistil moji bránu a pustil mě ven –  a já zase běžela… Přes tu dlouhou chodbu k bráně 1 nikoliv 10. Trapnost to tu i jen psát.

Ale člověk si zvykne a nakonec se vše naučí a přestaneho ho to stresovat. Létání do Prahy je pro mě už jistější záležitost než jízda metrem z Muzea na Háje – a to zrovna Céčko mám sakra dobře zmáklé. Ale už nevím, že se tomu dnes neříká Céčko, ale červená lajna… Nebo zelená, fakt nevím.

ROZCVIČKA LETUŠEK A LETUŠÁKŮ

Myslím, že při nehodě letadla se první utopí ti, co létají často. Protože tihle lidé už nevěnují žádnou pozornost instrukcím, které se letušky snaží předat ve svém synchronizovaném tanečku v uličce na začátku každého letu.

Ostřílení borci se maximálně baví chybkami, nezvyklými verzemi a představou, jak všichni aktivují své vesty ještě na palubě a vypadá to jak popkorn v mikrovlnce. No děs… A nezodpovědnost. Když ale letíte po třicáté, je to fakt nuda. NICMÉNĚ PŘÍŠTĚ SI TO TEDA ZAS POSLECHNU RADŠI!

ODJEZDY JSOU OČISTEC

Nikdy jsem neměla ráda jakékoliv odjíždění od někud, od někoho,… A tak teď si to můžu trénovat do alelůja.

„Takhle nás osud školí a trénuje. Pokaždé nás hází do situací, které se potřebujeme naučit, potřebujeme je odžít a posunout se v nich.“

A stejně mi to nejde! Nesnáším to a trpím. Nejhorší jsou poslední hodiny doma – pokaždé mám pocit, že vše opouštím, že už se nevrátím, že už je konec. Naposled.

Pak vylezu ven, zamknu barák, čapnu kufr a už pro mě existuje jen příjezd a setkání s blízkými. Na cestě na letiště jsem už totálně přeplá, až v podstatě vyplá od té bolesti, a existuje jen to předemnou. Nevím, proč to tak mám. Máte to podobně? Je to hrozně zvláštní a v podstatě hrozně nepříjemné.

Nicméně návrat do ČR je vždy korunován zvláštním pocitem jistoty. Tady to znám. Tady je to moje země. Tady se domluvím. Tady vím, kam mám jít koupit pytlíky do vysavače a kde je dobrá a drahá masna. Vždy se tak jako trochu narovnám a vypnu hruď. A musím si hlídat, co říkám nahlas a přestat lidem v metru říkat „sorry“. 

A pak když se vracím do UK, tak mi trhá srdce zase fakt, že odjíždím z Čech, nechávám tu všechny a srdce mi opět puká na kusy. Zní to možná banálně, trochu nervově nevyrovnaná zpověď. Možná, ale to nemění nic na tom, jak moc je to bolavé. PUK. PUK. PUK. PUK…. Kolikrát to srdce unese? Někdy to opravdu je fyzická bolest. Bolest pro lásku. Láska bolí dost často. Mrcha!

VÝLETOVÁNÍ

Jinou kapitolou je výletování po Anglii. Je to o poznání příjemnější, i když ne jednodušší vzhledem k naší smečce. Nicméně výletujeme hodně a rádi. Motivací je hlavně Láďova záliba ve focení. Já vesměs funguji jako pochozí bufet a nosič všeho, co nesouvisí s focením. Takový sherpa. Golf Buddy. To zní děsně, že jo? Asi se nad tím budu muset zamyslet. 

Většina výletů bývá naotočku. První tři roky jsme neměli auto, tak jsme jezdili hezky veřejnou dopravou a ťapkali. Občas pomohl Uber, na který z mezinárodního hlediska nedám dopustit. Můžeme diskutovat nad mnoha proti, ale i tak je skvělé vylézt téměř kdekoliv na světě na letišti, zapnout tu stejnou appku a bez jediného slova se dostat kam potřebujete bez nutnosti mít lokálního floka v kapse.

Poslední období před koupí vozu Láďovi došlo, že já tu asi řídit nebudu a že mu nezbývá než aby začal řídit konečně on. V ČR jsem byla výhradní řidič já totiž. A začal. S naprostou lehkostí chlapa, kterou doteď nechápu a vrtím nad ní hlavou.

Začali jsme si na výlety auta půjčovat. Jakékoliv auto včetně stěhovacího Vanu pro něj nebylo problém. Možná je to ten fakt MUSÍM, a pak to jde. Nevím. Ale mám to jinak a vzhledem k tomu, že se pomalu vracím k řízení, tak vím, že funguji jinak a deset let řízení v ČR mi to moc neulehčuje.

No a nakonec jsme tedy pořídil auto. Po všech těch tisících odtahaných nákupů, stovkách liber za lokální taxíky se Láďa rozhodl, že mu k fotovýbavě prostě chybí to auto, které ho přeci jen poposune rychleji a efektivněji. A tak do rodiny přibyla Asterka.

OPEL, CO ZDE NENÍ OPEL

Hráškově zelený Opel, co v Anglii není Opel ale VAUXHALL. A neptejte se mě proč, protože jsem to už stokrát hledala a stejně to pokaždé zapomenu. Ale to je prostě Anglie. Vauxhall je britský brand vlastněný Oplem, a tak se tu Oply prostě prodávají exkluzivně jako VAUXHALL. Británie musí mít vše posvém a tradice je tradice a přes to tu vlak nejede. A vlak tu nejede dost často, takže si nestěžujte na České dráhy, protože venku to není o moc lepší. 

ANGLICKÉ TOULÁNÍ

Procestovali jsme tu už stovky míst. Prochodili desítky hradů, zámků a jiných kulturně chráněných obydlí. Naposlouchali hodiny a hodiny průvodců. Stali se členy Nanional Trust, nadace sdružující a starající se o kulturní dědictví UK i členy English Herritage, která dělá to samé, jen je státní.

Díky členství máme většinu vstupů do jejich objektů a míst zadarmo a jinde zas platíme takové pálky, že by se studem zatřásl Pražský Hrad i s Karlštejnem a Krumlovem. I když pražská ZOO rodinná vstupenka se k tomu dost přibližuje.

Ale tak to je. Anglie – a já tímto pojmem označuji nesprávně celé souostroví, za což bych tu mohla být snadno ukamenována- je prostě hodně drahá. V něčem méně a v něčem mnohem více než ČR. Platy tu jsou vyšší, ale ta daň v podobě cen, kterou za to tady platíme, je enormní a myslím, že i když se k tomu třeba Praha obzvlášť blíží – stále je to slabý odvar. Věřte mi!

ODVEZENÉ MANŽELKY UNITED

A tak si tu občas představíme některá místa, kam se s Láďou ještě rozhodneme jet. A těším se a doufám, že mi dáte vědět, jak to máte s cestováním a objevováním vy. Buď přímo zde v komentářích, nebo na mé FB Odvezená manželka či nejlépe, když se připojíte do naší uzavřené FB skupiny Odvezené manželky UNITED.

Mějte se krásně, mé milé Odvezené, a nechť ve vás klíčí duch dobrodružný a objevovatelský, který vyplní prázdná místa vzniklá vaším přesazením do nového prostředí!

A nezapomeňte, že nejste opuštěné – je nás hodně a jsme UNITED – spojuje nás podobný příběh, stesk po domově i podobné zážitky a starosti. A sdílená starost je poloviční starost!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jmenuji se Noppy a skoro sedm let žiju mimo mou rodnou hroudu. Mimo mou zem, mimo mou milovanou rodinu, mimo můj rodný jazyk, mimo mou třiatřicetiletou životní zkušenost, mimo můj budovaný okruh přátel a mimo můj původní záměr! A především mimo mou komfortní zónu, kterou jsem tak nerada kdykoliv opouštěla! Mimo jakoukoliv malou jistotu vybudovanou během tří dekád mého života. Proč? Protože jsem souhlasila, že se sebereme a odjedeme žít do ciziny, kde manžel dostal práci, o které snil!  A tady je má digitálně-křemíková stopa. Nazvala jsem ji originálně a bez klišé: Svět odvezené manželky. Nakonec se přece říká, že sdílené trampoty, jsou jen poloviční trampoty, ne? " Můj příběh si přečtěte zde >> a napsat mi mužete přes FB fun page či na noppy(zavináč)odvezenemanzelky.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.