Tři, dva, jedna…SVATBA!

FOFR SVATBA

Deset. Magické číslo. Číslo odpočítávající dny příprav do mé svatby. Nikoliv však v měsících, ale v pouhých dnech! I tak se dá zařídit nádherná svatba. Jsem živoucím protagonistou a stále žíjícím důkazem. Důležité je se z toho neposrat! Na to dost pomáhá nemít jinou možnost, nemít striktní scénář a moc nežrat. Úspěch zaručen.

Fakt je, že taková první svatba může být leckde na světě velmi náročný a dlouhý proces, který je ovlivňován mnoha faktory převážně vnějšího charakteru. Vím, že jsou země, kde se SVATBA může táhnout i několik let. Tradice, náboženství, představy, zvyklosti, možnosti, peníze, smluvní podmínky…

I mou svatbu ovlivnily vnější vlivy. Hlavně naše rozhodnutí se přestěhovat do zahraničí. Čas k realizaci – týden a kousek. START!

BEZ MANŽELKY NEODEJDU

Toto by se mělo stát mantrou či přikázáním všech mužů, kteří se rozhodnou jet pracovat do zahraničí a budou s sebou brát svou partnerku, partnera či křečka. Postavení manželky je prostě jiné než postavení skoromanželky, to je dobré si uvědomit včas, milé Odvezené.

Je to projev zodpovědnosti. Mého muže to po dvanácti letech také napadlo, a nechť jsou mu tyto kladné body připsány k dobru v soudní – teda soudný – den. Zásnubní prsten jsem obdržela už na jaře, hned poté, co bylo jasné, že jedem. Asi mě to i zaskočilo po těch letech!

No, a pak už na další malichernosti nebyl moc čas, protože se zkoušelo divadlo a asi bylo hodně i jiné práce, o které nevím, protože jsem nebyla moc doma. Divadlo si žádá oběti.

DOBRÝ DEN, CHCEME SE BRÁT

A žádá si je i prokrastinace, která se mi vklínila do genetického kódu někam mezi N, X a A. No a pak se to nějak tak blížilo… Znáte ten pocit mravenčení „už by to asi chtělo něco dělat“. A na konci května hledat termín na svatbu na konec června – začátek července už bylo jak žertovné telefonáty v pořadu na Frekvenci 1:

“Dobrý den, chceme se brát, máte termín? Na kdy? Na první týden v červenci. Super! Moment, ne až příští rok, tenhle rok!

Počkejte, to není vtip… Cvak.

Halóóóó?!”

V tomto stylu to pak samozřejmě šlo se vším. Lokace, úřad, oddávající, dort, kytky, oblek, občerstvení, … Ale nakonec to klaplo všechno!

RADA PRVNÍ

Termín je základ! U FOFR svateb se bez termínu na úřadu nepohnete – prostě úřad je úřad. Je vysoká pravděpodobnost, že se budete muset brát na jiném místě než kam spadáte bydlištěm, protože tam už vám nabídnou jen termín v pondělí 6.30 ráno.

A zaspat vlastní svatbu je fakt trapný i pro někoho jako já, kdo rád šokuje. Je to silná káva dokonce i pro chronického prokrastinátora jako já!!! Takže  pondělí 6.30 nebrat. To znamená, že si připlatíte. U nás vyhrál Benešov.

RADA DRUHÁ

Na základě toho, kdy se budete brát, hledáte prostor, kde se budete brát. To vystředí možnosti do několika málo posibilit. Velké štěstí tomu chtělo, že nádherné místo ztracené v obhospodařovaných polích, tehdá ještě pšenkou nikoliv řepkou osetých, mělo na námi povolený víkend volno! Statek FABORY, plný voňavých koní a volných pokojů k přespání! BEREM!

SLADKÁ NÁHODA

Cestou z úřadu, stavíme na náměstí a jdu se do cukrárny odměnit po namáhavém rozhodnutí nechal si konvenčně manželovo příjmení. Ano má láska k manželovi upozadnila mé ego, které se dožadovalo slyšení ve věci toho, že jeho současné příjmení Čapková je dostatečně fajn.

Ego je prý již zvyklé a nehodlá se ho vzdávat a měnit za něco tak… Nového jako Mrnková. Tak aspoň kompromis, žadonilo. Třeba Čapková Mrnka. Nebo NORA MRNKA ČAPKOVÁ. Dobrý den, jmenuji se MRNKA ČAPKOVÁ – při mé postavě velmi, velmi žertovné. DOST, tradice je tradice!

Mňam dortík to byl. A hádejte co – pekli i svatební dorty a levněji než kdekoliv v Praze. A stihnou nám ho ještě udělat. Krásnej černo-bílej. Dvoupatrovej, každé patro jiná příchuť. S láskou vyzvedne sestra. BEREM!

RADA TŘETÍ

Je dobré zapojit rodinu. To hodně usnadňuje a zjednodušuje vše. Dary jsou nejlepší ty, co doladí svatbu k dokonalosti – tj. peníze.  Ale nejen ty – i kapela od sestry, kameraman a fotografka od maminky, svatební holoubci od druhé sestry, kočár, kůň na projížďku, … Jedna ségra vás nalíčí, druhá vás u toho češe, kamarádka organizuje hosty. Fungovalo to skvěle.

NIC NENÍ JEN ČERNÉ NEBO BÍLÉ

Jen oblek pro ženicha stále nebyl. Pár dní do termínu. Asi už vás nepřekvapí, že jsem se vdávala v černé barvě. Prostě my vodnáři děláme věci jinak. No a když já v černé, tak on v bílé, to dá rozum!

Mělo to i mnoho jiných úrovní, které na to navazovaly a zapadaly do toho klasického modelu o neposkvrněnosti, do kterého jsem já prozměnu zas nezapadala… A navíc já v bílé?! Bych vypadala jak další party stan! NEBERU!

Nicméně vezeme takhle naše zvířátka na veterinu na Kladno a jak tam na ně tak čekáme zas někde na náměstí v cukrárně, tak svatební salón na rohu a ve výloze bílý pánský oblek! Chtě, nechtě do něj prostě musel po tom dortu vlézt. BEREM!!

RADA ČTVRTÁ

Ženich musí přijet na oslovi. To je jednoznačně bod, který si všichni budou pamatovat. Myslím, že i ten oslík si to stále živě vybavuje. My jsme občas taková humorná dvojka, a tak mě napadlo a Láďa kupodivu nekladl velký odpor, že když Honza jede do světa, tak přece vždy na oslíkovi, ne?! Osel a hezky za zvuku BeeGees.

HRDLIČKY SI ZAKROUŽÍ

Obřad byl taktéž humorný už od podstaty. Nevím, ale pokaždé se u obřadu musím smát. Kdy už mě to konečně dojme k slzám? Prostě pan starosta byl učitel a jeho řeč to plně podtrhovala. Dokonce myslím, že si ji na konci i červeně oznámkoval.

Pak ségra se švárou přinesli dvě hrdličky v klícce, to jsme už šli do kolen… Vyndat a vypustit? Jo jsou naučené obkroužit nad hlavama a vrátit se domů… Při pohledu na oblohu jsem s hrůzou trnula, z které stáje se vyřítí jestřáb, krahujec či sokol a změní plány sestře i těm hrdličkám.

Přes tu momentální katastrofickou vizi jsem ani neviděla, jak pěkně to měly holky nacvičené. Naštěstí pak volali, že už jsou v pořádku doma. A to si nedělám prdel. A právě takové momenty a překvapení dělají  správnou svatbu a nezapomenutelné zážitky.

Švagr, který se stará o zábavu. Sourozenci, co se starají o dojaté rodiče. Děti opíjející se tajně v temné části stodoly, protože se o ně pro změnu zas  nikdo nestará. Hosté bloudící nocí hodiny autem s vybitým telefonem, ve kterém mají navigaci, odhodlaní se připojit alespoň k večerní zábavě. Psi válející se v koňských koblihách v čase hromadného focení.

Prostě taková normální svatba na klíč, který jsme si sami ukovali!

SVATEBNÍ NOC NEEXISTUJE

Nic není dokonalé. Vše bylo hektické. Nebyl čas. Pozornost se nedala dělit všem rovným dílem. Neuhlídáte, že objednaný guláš z kližky je nakonec ze zadního hovězího, že lidé se vám tak úplně nevejdou na pokoje. Zjistíte, že si z toho dne vlastně pamatujete jen hrozně málo, že se o svatební noci zem prostě neotřese a vy padnete únavou a spíte jako špalek.

Na našem snubním prstýnku stále chybí vyryté datum svatby.  Je tam jen rok a jména, protože v době, kdy se vyráběly, byl termín ještě neznámý. Aspoň že bylo jasné, kdo si koho bere!

A průsery typu,  že k oltáři vás vede váš svědek a ne táta, protože se to tak nějak semlelo. Musím říct, že můj Kamil, se toho úkolu zhostil ve vší důstojnosti a byl mi velkou oporou v mé nervozitě! Ale i tak mi to je stále líto.

Zvlášť, když pak zjistíte, že to nebyl ani úmysl, protože se taťkovi blbě chodí, ale spíš takový šotek, který to celé zamotal. Tak snad mi to táta už odpustil, ale to jsem celá já…

ČERNO-BÍLÁ PARTIE

I přes to všechno. I přes mé pohrdání stavem manželským. Byl to nádherný den! Vrytý do mého srdce ne do prstýnku (to neva, že hned první výročí jsme prošvihli). Den to byl veselý, plný přátel, milujících lidí, rodiny a lásky. 

Den, kdy jsem byla černou královnou a Láďa mým bílým králem. Den, kdy jsme vstoupili spolu na šachovnici a rozehráli novou a snad dlouhou partii. Už jsme přišli o pár pindíků a spadla nějaká ta věž, ale pořád tu oba jsme a ani jeden z nás zatím nedostal šachmat.

SKOK A ROŠTĚNKA

A mé milé Odvezené, být manželkou je prostě něco jiného než být jen přítelkyní. To je fakt, který již přes všechny své pochyby mohu potvrdit. Nejde to moc vysvětlit, ale pokusím se to aspoň popsat.

Být manželkou je jiný level. Další úroveň ve hře zvané společný život. Odmítat ji, je jako zaseknout se ve hře Prince of Persia a ne a ne skočit přes tu díru na druhou stranu k těm otevřeným dveřím, co vedou dál.

Nicméně třeba má snaha tohle poznání dopřát mé nej kamarádce, mě o ni rázně a nečekaně připravila. Ale o mých nevydařených snahách pomáhat a o tom, jak si vzdálenost vybírá neúprosně svou daň, až někdy příště.

Být manželkou je prostě jiné. BASTA!

A být PRVNÍ manželkou… To se už jiné nikdy nepovede, i kdyby na krásně chtěla! Ani kdyby se ta mladá roštěnka, dlouhonohá jako vysoký roštěnec, rozkrájela na kousíčky, napsala si rudě rtěnkou na čelo s blond loknami:

“Jsem puzzle – složíš mě?

Možná ji i složí…

Ale svíčková už z toho nikdy nebude, moje milé.

A první manželka taky ne!

RADA PÁTÁ A NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

Takže se toho holky nebojte! A skočte!!! Dřív než odjedete ven. A dřív než se ty dveře naproti nadobro zavřou. Dřív než budete muset třeba začít zas od nuly.

A buďte klidně PRVNÍ (kdo s tím přijde)…

Jmenuji se Noppy a skoro sedm let žiju mimo mou rodnou hroudu. Mimo mou zem, mimo mou milovanou rodinu, mimo můj rodný jazyk, mimo mou třiatřicetiletou životní zkušenost, mimo můj budovaný okruh přátel a mimo můj původní záměr! A především mimo mou komfortní zónu, kterou jsem tak nerada kdykoliv opouštěla! Mimo jakoukoliv malou jistotu vybudovanou během tří dekád mého života. Proč? Protože jsem souhlasila, že se sebereme a odjedeme žít do ciziny, kde manžel dostal práci, o které snil!  A tady je má digitálně-křemíková stopa. Nazvala jsem ji originálně a bez klišé: Svět odvezené manželky. Nakonec se přece říká, že sdílené trampoty, jsou jen poloviční trampoty, ne? " Můj příběh si přečtěte zde >> a napsat mi mužete přes FB fun page či na noppy(zavináč)odvezenemanzelky.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.