Aneb když bydlíte I.- SHARE HOUSE

Když se rozhodnete žít někde v zahraničí, nemine vás většinou ani následující činnost – tj. hledání nového, důstojného, útulného a milovaného bydlení.

My jsme to absolvovali již potřetí, vždy v UK a třikrát to byl komplikovaný porod zúženým dnem panevním.

Nohama napřed!

A aspoň sedmi kily vřed… Který nakonec pokaždé s kytičkou na klopě zdárně vyřešil můj drahý manžel a s doslova posledním heknutím nám obstaral pokaždé bydlení.

POROD ČÍSLO JEDNA

Poprvé jsme si hledali ubytování v roce 2005, kdy Láďa vyrazil s Erasmem studovat vysokou školu do britského Bath, a protože jsem jela s ním, přišel o možnost se jednoduše ubytovat na koleji jako jeho vrstevníci a museli jsme se porozhlídnout jinde.

HOSTEL NENÍ HOTEL

První týden jsme si dopřáli tedy drahý luxus v podobě ubytování na dvoulůžkovém pokoji v hostelu YMCA. Jediná jistota na první týden. Myslím, že to byl jediný dvoulůžák v celém hostelu. Byl nejdražší a měl jen postel a umyvadlo.

Umyvadlo se dvěma kohoutky, kdy vlevo tekla teplá voda a vpravo studená. Což bylo naše první setkání s tímto britským hlavolamem a s otázkou – kam s ní? Chápejte – s rukou. Nejdřív opařit a až pak zchladit, či naopak? Co nás ovšem fakt zarazilo – pokoj neměl ani jednu jedinou elektrickou zásuvku na našich pět dobíjecích zařízení – pět, protože byl teprve rok 2005…

Když si dnes vybavím, jak jsme jak tajní špióni, které nikdo nesmí odhalit, dobíjeli tajně telefony a notebook v lobby hostelu, musím se hořce usmívat. Hořce nad tím, jak neotrkaní, nesebevědomí a vyplašení jsme byli. A vydrželo nám to v jistém slova smyslu doteď.

Bohové padlí na piedestálech – toť dospělost…

Sláva! Sláva! Sláva!

KOUKEJ MAKAT, LEVOTO

Nemám moc dobrou paměť, tak jen naznačím pocity, které si z našeho prvního hledání ubytování vybavuji. Je to stále živý pocit opuštěnosti, strachu, nejistoty a neschopnosti. Láďa hned první týden jezdil do školy a já zůstala sama na pokoji v hostelu. Poprvé sama, poprvé mimo domov, neschopná žbleptnout, neschopná telefonovat…Neschopná vylézt z pokoje.

Vybavuje se mi deštivý únorový den. Obloha jak když už došla modrá a zbyla jen trvalá a zmáčená šeď. Láďa odcházející do školy a seznam možného ubytování, které mu doporučila škola, ležící okatě na posteli. A to děsné, tíživé očekávání, že já to budu obvolávat a zařizovat.

Vždyť jsem doma, to je jasné ne? Ne nebylo. Bylo to děsivé. Nenáviděla jsem sebe i jeho a nenáviděla jsem déšť a nenáviděla jsem nedostatek zástrček i pravý kohoutek u umyvadla. Natož ten levý! Jak já nesnášela ten levý! Levý STEJNĚ jako JÁ!!!

Myslím, že po velmi silném tréninku v přesvědčování, jsem se konečně vydala do telefonní budky. Britské simky jsme ještě neměli a české tarify byly ještě děsivější než jsou teď. U rušné ulice s bičujícím deštěm mlátícím do skel budky jsem se přemohla a  vytočila první číslo. Neruzuměla jsem vůbec nic! Nic. Nakonec z toho pokusu vyplynulo, že je pokoj už obsazený. Aspoň myslím.

SHARE HOUSE

Hledali jsme ubytování, které bychom utáhli finančně, a tak jsme hledali SHARE HOUSE. Pro nás oba úplně nový způsob bydlení, úplně nové slovo. Může být třeba i pro Vás, i když v dnešní době už pochybuji.  V podstatě jde o sdílené bydlení, kde se o byt či barák dělíte s dalšimi lidmi. Platíte většinou pronájem za pokoj a součástí jsou již většinou všechny poplatky.

Nemusí to tak být vždy a dokonce tu stále potkáte i automaty na elektřtinu, kam nasypete peníze a proud vám běží, dokud je všechny nevyžere. Pak musíte s mokrou hlavou plnou šampónu vyběhnout nasupení na pavlač a dobít si kredit. V share house pak sdílíte jak sociální zázemí, kuchyň a společné prostory. Svůj pokoj máte většinou uzamykatelný.

V UK je to velký byznis na trhu pronájmu nemovitostí. Nejen u vysokoškoláků, kteří mají pobyt na univerzitních kolejích zajištěn většinou jen na první rok, a pak se musejí přesunout právě do těchto sharů, ale je to životní nutnost i pro mnoho začínajících pracujících a klidně i třicátníků, kteří nechtějí bydlet u rodičů.

Trh s nemovitostma v Londýně a okolí, a nejen tam, je něco, co si Česko teprve začíná očichávat. V podstatě je nemožně si pořídit vlastní bydlení. A tak pronájmy kvetou a májí svá tmavá zákoutí jako vše, kde je poptávka převyšující nabídku.

V „univerzitních městech“ to zvedá nejen ceny nájmů, ale i prodejní ceny a ceny všech služeb. Města u univerzit rozhodně nebývají laciná. A sehnat tam jiné než sharované ubytování bývá problematické už samo o sobě, natož když jste cizinec, máte danou představu o tom, kolik můžete utratit maximálně a nedej bože máte dítě či snad domácího mazlíčka!!!

EASTBOURNE AVENUE

Zvířata jsme tenkrát ještě neměli, ale i tak bylo hledání děsné. Nakonec vše obtelefonovával Láďa a myslím, že jsme museli ještě protáhnout pronájem pokoje v hostelu, což mluví za vše. Ještě, že jsem si z Čech přivezla nějaké úspory a dary na cestu.

Nakonec jsme dostali pokoj v zatím úplně prázném domě. Klasický rohový, řadový domek. Vybrali jsme si k bydlení největší pokoj v přízemí – bývalý obývák, a protože se to nově zařizovalo, dostali jsme novou postel, nový psací stůl a starou skříň.

První noci jsme spali v bundách, s čepicí a pára nám šla od pusy. Výklenkové okno do ulice bylo ještě postaru s jedním sklem a táhlo s ním tak, až se závěs hýbal. Kdo zná těžké anglické závěsy, ví, co to muselo být za fičák. Zvlášť když topení je špatně nastavené a vypne už ve čtyři odpoledne. Byl únor. Sice anglický únor, ale přeci jen únor.

První týdny jsme tam skutečně bydleli sami, protože zbytek domu se předělával pro jeho nový účel – vydělat majiteli hodně peněz.  Například se dodělávala koupelna se sprchovým koutem, a k dispozici tím byla pouze druhá koupelna jen s vanou. S vanou s dvěma kohoutky na každé straně a ještě bez sprchy. 

Umýt si v tomhle každý den hlavu byla rozcvička hodná Emila Zátopka. Nakonec jsme si řekli o směšovací sprchu k vaně a dodělala se i druhá koupelna a začali se trousit i naši spolubydlící. Což byl nový šok po těch dnech svobody a samoty.

Nejdřív přibyla mladá britská právnička do prvního patra do master bedroomu, pak mladá Němka hned vedle ní, do podkroví se nastěhoval snad polský pár a tím naše sestava čekala už jen na jednoho opozdilce, kterým byl mladičký hráč ruggby z JARu.

To, že s Láďou nejsme úplně samovolně společenští se potvrdilo už tenkrát. Nakonec on tak nějak nikdo z nás nebyl. Ale vzájemná snaha se navzájem vyhnout přeci jen krachovala na místech jako byla koupelna s bojlerem na teplou vodu či kuchyň v době večeří.

Já osobně velmi milovala malinkatou zahradu, na které jsem poprvé propadla kouzlu čtení venku vyhřívající se ve sluníčku – a propadla jsem hlavně kouzlu Harryho Pottera, kterého jsem tam v originále rozečetla a na poslední knihy v angličtině čekala pak ještě dlouho po návratu v Čechách.

TŘECÍ PLOCHY

Pokud s někým něco sdílíte, tak zcela zákonitě musí docházet k určitým třecím plochám, které jsme si záhy začli uvědomovat. Mezikulturní poznávaní probýhalo především na bázi úklidu a čistoty.

Jiný kraj, jiný mrav. Jiný bordel.

Vynášení odpadkového koše uloženého pod dřezem se záhadně stalo pouze naší tj. českou činností, protože jsme byli měkoty a zdráhali jsme se přihodit do té přetékající hory další příděl. To samé pak byl dřez v kuchyni, který mnohé dny vykazoval velmi podrobný popis toho, co jedli naši spolubydlící či na nás přeplněný špinavým, společným nadobím hulákal, že se umyje přece později. 

Ta samá písnička zněla pak z koupelen, z bojleru na teplou vodu, který měl kapacitu asi na třicet minut sprchování pro sedm lidí, atd… Prostě sharehousing je o toleranci, pochopení a vydejchávání. Ale věřím, že i o přátelstvích, zábavě a sounáležitosti – prostě jaký si to člověk udělá, takový to má.

No občas někde byla party, občas někde probíhal sex, občas někde kvůli tomu sex neprobíhal,… To je prostě sharehouse! 

Pokud jde o placení, tehdejší cena už není relevantní dnes. Nicméně i dnes musíte složit zálohu, musíte mít účet u místní banky – který bez práce a bydliště nedostanete. Záloha může být jeden či více nájmů, vrací se až po opuštění bydlení. Správně by depozit měl být uložen v depozitní úschově a majitel by ho neměl mít u sebe. Ale… 

Stejně tak jak dokážou být zvěří někteří nájemnící, dokáží být bestijema i landlordi – pronajímatelé – majitelé. Bacha na to. Bacha na zaznamenání všech škod v bytě či domě, který přebíráte, bacha na výpovědní podmínky, bacha na platby. Prostě čtěte a ptejte se raději šestkrát.

MY HOME, MY CASTLE

My na náš pobyt v Bath nakonec dlouho a  láskou vzpomínali. Náš pokoj nám byl zázemím a našim královstvím. Dlouho jsme ho hledali, ale je synonymen pro naše první společné dobrodružství. Překonávání všech možných comfort zones. Náš posun vpřed a naše před-dějství pro náš druhý odchod do UK po mnoha letech.

A není tedy s podivem, že jsme se tam před dvěma lety vypravili na výlet. Nespali jsme v našem hostelu, ale velmi komicky na kolejích univerzity, na které se Láďa tenkrát nedostal. Prošli jsme město. Byl to zvláštní pocit.

Uplivli jsme si u hotelu, kde jsem já pracovala a koupili si jako zákaznící grilované koleno v Oven Shopu, kde vypomáhal tenkrát Láďa. Ten posun byl hmatatelný. HAHA.

Dokonce jsme se vydali vzhůru na Eastbourne Avenue. Do kopce, který jsem každý den utahaná po práci musela zdolat pěšky, protože málokdy tehdá bylo na autobus. A našli jsme ho a nakoukli dovnitř. Naším přízemním oknem.

A bylo to, jak když se zastavil čas na deset let.

Ten pokoj byl úplně stejný. Stejný závěs, stejné sklo v okně, stejně umístěná postel, skříň i stůl.

Čekala jsem, že se otevřou dveře a vyjdeme my s Ládou o deset let mladší a desítky kil štíhlejší. O pár šrámů nevinnější. Ale bylo tam prázdo. Byly prázdniny a tento share už dlouho sloužil jen študákům, kteří jsou na prázdniny pryč. Náš share. Náš barák na Eastbourne Avenue. Bylo to číslo 49…!?

A tak se hlavně nevzdávejte a vytrvejte v hledání, i když je to masakr. Protože vzpomínky vše přebijí a zůstane jen to hezké. Tak hezké, jak si to uděláte. A nezapomeňte, že v tom nejste samy – a ani nejste levé – odjet žít pryč vyžaduje KOULE.

A ty má nakonec každá ženská!!!

A o našem druhém a mnohem více živém a děsivém hledání bydlení v Anglii – zas příště! 

 

 

 

 

Jmenuji se Noppy a skoro sedm let žiju mimo mou rodnou hroudu. Mimo mou zem, mimo mou milovanou rodinu, mimo můj rodný jazyk, mimo mou třiatřicetiletou životní zkušenost, mimo můj budovaný okruh přátel a mimo můj původní záměr! A především mimo mou komfortní zónu, kterou jsem tak nerada kdykoliv opouštěla! Mimo jakoukoliv malou jistotu vybudovanou během tří dekád mého života. Proč? Protože jsem souhlasila, že se sebereme a odjedeme žít do ciziny, kde manžel dostal práci, o které snil!  A tady je má digitálně-křemíková stopa. Nazvala jsem ji originálně a bez klišé: Svět odvezené manželky. Nakonec se přece říká, že sdílené trampoty, jsou jen poloviční trampoty, ne? " Můj příběh si přečtěte zde >> a napsat mi mužete přes FB fun page či na noppy(zavináč)odvezenemanzelky.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.