RELOKACE, ANEB JAK NÁM MÁLEM ZABALILI I BABIČKU

Jednou ten moment přijít musel. Stěhování. To jsme věděli od toho dne, když jsme si odkejvali, že to teda v té cizině zkusíme. A že pojedem všichni. Jak jinak taky. Naplánované to bylo dlouho dopředu, ale finální realizace byla masakr motorovou pilou… Tupou! Ale sakra rychlou…

VARIANTY VE HŘE

Dostanete- li se do fáze, že se stěhujete, už za sebou jistě máte nutné plánování. Možná odjíždíte nazdařbůh s baťůžkem a notebookem, možná jen s kufrem a budete si hledat plně zařízené ubytování, možná si přesun hradíte sami, možná vám ho hradí firma. 

My jeli naštěstí přes tzv. relokační balíček. Je to nabídka od firmy, která zaměstnala vašeho muže. Prostě se stěhujete na náklady firmy. A ta za vás zacáluje dopředu domluvené věci, které se mohou společnost od společnosti lišit.

Pokud nejedete jen s tím baťůžkem, a s ohledem na vás, milé Odvezené, to opravdu nedoporučuji! Je pak dobré vědět, že stěhovat se do zahraničí je hra o pěti až šesti číslech.

„Je tedy dobré – ne, je nutné –  už při dohadování nástupu a platu zařadit i otázku – a co mi nabízíte v rámci relokace?!“

My využili přesun na klíč. Mimo jiné to „zdarma“ zahrnovalo letenky pro nás do konečné destinace, ubytování v destinaci – Londýn – na měsíc, během kterého jsme museli sehnat vlastní ubytování, jehož náklady jdou už čistě za náma.

Vím, že jsou ale firmy, které platí i bydlení v místě relokace, k tomu přihodí třeba řidiče či pomocnou sílu do domácnosti, takže ve hře je leccos ke zvažování. Jde hlavně o lokaci a zvyklosti s ní se pojící. Takže snažte se najít, co nejvíc info předem.

Nám firma pomohla třeba s hledáním bydlení a na dva dny nám zaplatila suchou, britskou čarodejnici z místní realitky, která nám s nasazením svého mrského umu a pohrdání komplikovala nejen hledání ale především život, jak se jen dalo – ale o tomhle zážitku až někdy příště.

Pak společnost nabízela ještě nějaký prvotní právní servis a služby při podepisování nájemního bydlení, ukládání depozitu a další věci spojené už konkrétně s manželovou prací – jako například vypracování daní první rok, kdy je komplikované to dvojí zdanění – část odpracovaná v Čechách a druhá půlka v zahraničí, atd. Součástí balíčku však bylo i stěhování na klíč. 

Po sedmi letech jsem se dozvěděla, že na výběr byla relokační varianta A „zadarmo“ na klíč či varianta B – obdržíte odpovídajíc sumu a vše si zařídíte sami. Nicméně ani dnes si neumím po všech zkušenostech představit, že bychom před sedmi lety využili variantu B s vírou, že to zvládnem levněji a zbudou nám nějaké peníze. 

Ale pro někoho organizovaného, praktického a spořivého může tato varianta být mnohem zajímavější, protože ve hře je slušný balík peněz. Ale u nás ani já ani manžel nemáme žádnou z výše uvedených vlastností, takže o variantě B mi nikdo ani neřekl. Trošku se mě to dotklo, ale asi bych nevolila jinak. Jsou věci, které prostě neumím.

Z MĚSÍCE SKORO DVA

Láďa nastupoval v půlce července, takže odjel do UK do apartmánu, který nám firma pronajala nad Victoria Train Station v centru Londýna. Nechci znát cenu! Možná bych hořce litovala, že nejsem organizovaná, praktická a spořivá a nevolila jsem variantu B.

Já odjížděla týden na to, protože ještě dobíhalo něco kolem divadla. Zvěřinec a vše ostatní čekalo doma pod dohledem švagra, u něhož mám podezření, že dvouměsíční péče o naši domácnost ho doživotně poznamenala. Z našeho bytu se už pak nikdy nevystěhoval a zcela propadl jeho „zvláštnímu kouzlu“. A pokud neumřel, žije tam spokojeně dodnes. Jo, život není peříčko.

I hledání bydlení bude samostatné téma, ale v naší skvadře – dva lidé a čtyři zvířata, to byl tvrdý oříšek. Měsíc nám nestačil, firma nám naštěstí protáhla ubytování a když už nás pomalu chytal psotník – tak se stal zázrak. Věřím, že to byl zázrak a Láďa našel Pottersbaráček, kam jsme se mohli konečně nastěhovat. 

TAM A ZASE ZPÁTKY

Takže v září jsem se vrátila do Prahy organizovat stěhování, nakonec dorazil i Láďa. Stěhovali jsme celou domácnost, ale v podstatě, toho zdaleka nebylo tolik jako by toho bylo teď. Spotřebiče zůstávaly, obývák zůstával. Spousta zbytečností měla zůstat… Z velkých věcí jsme brali jen naší ložnici. Pár komod a manželskou postel.

SMĚŠNÁ POSTEL

Naší milovanou postel. S touhle českou manželskou klasikou 180×200 jsme se zařadili k nejvyšší honoraci v UK, do tzv. východního bloku, kam patří například Rus Abramovič, vlastnící londýnský FC Chelsea.

Jeden z běžných rozměrů postelí v UK se nazývá QUEEN SIZE BED cca 150×200 (proč asi královnina). Honosnější až „posh“ variantou je KING SIZE BED (královská), která je v hotelích na patře tak jedna a značně příplatková (věřte mi, mám zkušenost pokojské). Neslyšela jsem nikoho mluvit o tom, že by ji měl doma.

No a pak je naše verze SUPER KING SIZE. Tu  mají v Británii jen:

  • šťastněji relokovaní Češi
  • Abramovič
  • a sběrné dvory neboli smeťáky

Smetiště je mají, protože je tam vyhodili méně šťastní Češi, kterým se tento  smích a závist budící rozměr postele vešel maximálně na zahradu. Myslím, že pak slouží jako zážitková atrakce během dnů otevřených dveří.

Podezřívám i občasné hlídači našich mazlíků, že k nám přes složitost našich požadavků chodí, jen aby si tuto postel tajně vyzkoušeli, když jsme pryč. Prostě je SUPER! Občas z jedné strany volám na druhou, jaké má Lála u sebe počasí.

DEN D

Bylo domluveno, že v den D přijede parta z firmy XY a sbalí, naloží a odvezou věci, které pozor – my dostaneme v UK až cca za měsíc – nebalte léky, kytky ani zvířátka!

Pánové měli dorazit, myslím, v devět ráno. Láďa rozšrouboval aspoň nábytek, co jel s náma, aby se to vše stihlo za ten jeden den. Pak někam odjel a já to tam měla jako napovel.

„Jediný povel, který jsem stihla vydat, zněl:

Pojďte dál!“

KDYŽ VÁM VYPNE MOZEK

Pak se spustil již zmíněný masakr motorovou pilou. Má naivní představa, že budu u každého baleného hrníčku, vzala za své rychlostí světla. Záměr probrat s hochy, které ručníky zůstávají a které jedou, byl vyhlášen vtipem měsíce dané stěhovací společnosti.

Do našeho 2+1 vtrhla parta HIC o počtu čtyř chlapů, kteří se po mém „POJĎTE DÁL“ rozprchli po bytě a vše ostatní mám už rozmazané a bez jasných obrysů. Jen kdesi uvnitř sebe ještě stále cítím děs. A bezmoc a NEPŘIPRAVENOST na něco tak šíleného.

Začíná mi opět cukat pravé spodní víčko a na krku mi při těchto řádcích vyráží studený pot. Vím, že tu občas ironicky nadsazuju či nasazuju, ale tentokrát, mé milé Odvezené, to myslím smrtelně vážně.

Buďte připravené!

„Vyselektujte dopředu, co má zůstat doma, protože v daný moment stěhování, se tak maximálně ze všeho už jen poserete.“

Vypnul mi mozek. Já si to živě pamatuji. Můj poměrně neúnavný mozek se nasral a zabouchl dveře. Sbohem!

Asi jsem tam jen bezmocně stála a s totálním utrpením sledovala ten přísně organizovaný chaos. Poprvé na mě dolehla ta definitiva všeho. Slyším se, jak s někým volám a šeptám se slzama v očích – JE TO HRŮZA.

Krom vnitřního zmatku si ale vybavuji i naprdnuté pohledy manžela mířící k mému paralizovanému tělu. On se mezitím vrátil a snažil se chlapcům pomáhat. Za to jsem ho v ten moment nenáviděla. Byla jsem na zhroucení, potřebovala jsem obejmout, uvařit kafe a vzpamatovat se ze standardního šokového stavu se všemi klinickými příznaky…

A do toho tenhle „debil“, co za to všechno může, tu po mně bude houkat a házet nechápavé pohledy. Vím, že mu to nedošlo. Nebo v to doufám aspoň. Číst myšlenky neumíme, tak je tedy dobré si vždy dobře rozmyslet soudy a závěry. Budu mu přát, aby jednou nemusel pochopit. A ano jsou věci, které prostě neumím! 

HOTOVO

A najednou bylo ticho.

„Všichni zmizeli – VŠECHNO ZMIZELO!“

Zmizely věci z komory-košťata, žehlící prkno, které jsem nikdy nepoužila, helma na kolo, které nemáme i basketbalový míč, s kterým manžel hrával před 15 lety. Zmizely věci ze záchoda, vč všech toaletních papírů. Zmizely i věci z balkónu včetně dvou prázdných kořenáčů. Zmizely broušené věci po babičce…

ZMIZELA I BABIČKA

Hrklo ve mně. Ne, to nemohli určitě… Babičku ne! Babička tu s náma už přece léta nebyla. Ale věřte mi, kdyby byla… Kdyby byla, tak už je ta chuděra na korbě, v krabici, zapáskovaná a s popiskem – FRAGILE.

Kolem se válel jen neskutečnej bordel a špíná, kterou nazabalili. A já. Špinavá. Zlomená. A nechápavě koukající na hodinky – 12.35. Oni to stihli za tři a půl hodiny, akorát na oběd!

Já a úplné, pustinou rezonující ticho.

Myslím, že takhle mě tam našel pak Láďa a možná trochu pochopil, protože ze mě chápavě zfoukl prach a snad mě obejmul. Nepamatuju se ale přesně, můj mozek startoval jen velmi pozvolna.

ČEKANÍ NA GODOTA

Do Anglie mělo vše dorazit až za měsíc. Čekání to bylo věru divadelní, ale nakonec jsme se všeho dočkali. Snad vše. A já poprvé viděla tu kvalitně odvedenou práci party HIC, kterou jsem mohla obdivovat po několik následujících měsíců při vybalování, vyhazování a třídění.

Klobouk dolů. Pár věcí a triků ke stěhování jsem okoukala na naše druhé stěhování. Určitě bych je i použila, kdyby mi zas nějak nevypnul ten mozek a tentokrát i ledviny.

KOSTLIVCI V KRABICÍCH

Nicméně až v Anglii jsem s hrůzou zjišťovala, jak mě krutá minulost dohnala až do ciziny. Například 50kg vážící krabice plné skript z univerzity a poznámkové sešity z přednášek byly ty z věcí, které jsem už nikdy nechtěla vidět. Mnoho věcí šlo rovnou do popelnice. Těch věcí úplně zbytečných bylo mraky. A dlouho se nám krabice válely po baráku. Roky. Jedna je neotevřená už sedm let. Je na ní nápis:

„AKVÁRIUM“

Jenže my měli jen jedno obří s želvama a to se stěhovalo k našim domů. Určitě! Určitě? Vždy, když v kůlně na tuhle krabici narazím, naježí se mi chlupy. Je originálně zabalené Z ČASU PRVNÍHO VELKÉHO STĚHOVÁNÍ.

A co je uvnitř? Je tam jen akvárium, nebo je něco v něm… Kdo ví. Každý má svého kostlivce ve skříni nebo aspoň v krabici, ne?

Vím, že na balkóně bývalo malé terárium, které jsem přitáhla od popelnice s tím, že se bude jednou určitě hodit, třeba na masožravky… Tak třeba se jednou bude přeci jen hodit. Na ty masožravky. Ale do té doby, ho nebudu míjet s dobrým pocitem.

Přece víme, byl to masakr!

A bacha na babičky… Jsou křehké!

P.S.

Ptala jsem se manžela, co by řekl ještě k relokaci – otřásl se a jen dodal:

HRŮZA

(začínám tušit, s kým jsem tenkrát telefonovala).


Ať prý jedou jen mladí s batůžkem a s ním se i vrací.

Tak pravil ZARATLÁLA!

AMEN

A co vy, mé drahé Odvezené? Také máte doma české kostlivce? Hledáte babičku, či už jsou z vás relokační matadoři a cestujete jen s kapesníkem do kterého si otíráte slzy smíchu, když pomyslíte, jaké to bylo TENKRÁT POPRVÉ… Ne tenkrát!! Myslím tenkrát, když jste se stěhovali poprvé!!!

 

Jmenuji se Noppy a skoro sedm let žiju mimo mou rodnou hroudu. Mimo mou zem, mimo mou milovanou rodinu, mimo můj rodný jazyk, mimo mou třiatřicetiletou životní zkušenost, mimo můj budovaný okruh přátel a mimo můj původní záměr! A především mimo mou komfortní zónu, kterou jsem tak nerada kdykoliv opouštěla! Mimo jakoukoliv malou jistotu vybudovanou během tří dekád mého života. Proč? Protože jsem souhlasila, že se sebereme a odjedeme žít do ciziny, kde manžel dostal práci, o které snil!  A tady je má digitálně-křemíková stopa. Nazvala jsem ji originálně a bez klišé: Svět odvezené manželky. Nakonec se přece říká, že sdílené trampoty, jsou jen poloviční trampoty, ne? " Můj příběh si přečtěte zde >> a napsat mi mužete přes FB fun page či na noppy(zavináč)odvezenemanzelky.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.