Kolik z vás tuto či podobnou větu slyšelo? U nás zazněla v březnu 2013, bylo mi akorát 34, a celkem zapáleně jsem se připravovala na své první, anglicky hrané divadlo, které se ve čtyřech představeních mělo realizovat v červnu v divadle Disk. Co se dělo dál se dozvíte na tomto blogu a co se dělo před tím, se dozvíte právě teď. A co byla ta rozbuška najdete v článku Jak to všechno začalo.
Někdy z kraje roku 2013 přišel můj přítel – říkejme mu třeba Láďa – domů s tím, že se přihlásil na pohovor do Amazonu. Potřeboval si po letech programování zdravě dokázat, že ještě za něco stojí i v širší konkurenci.
A navíc v sobě prostě nosil tu touhu dělat pro velkou společnost. Dělat venku. Což jsem asi ani netušila. Nebo podcenila. Amazon v Praze tehdá pořádal nábor ajťáků pro celou východní Evropu. A tak se Láďa šel nechat otestovat. IT lidé testují rádi. Evidentně i sebe. A hlavně mě!
Víc jsem tomu nevěnovala pozornost a vybavuji si, že jsem tuto novinku do světa pouštěla trochu s pobavením. Starosti spojené s mou vlastní prací a hlavně radosti s mou srdeční záležitostí – amatérským divadlem – tuto informaci zastrčily do složky NEDŮLEŽITÉ.
A to byla má první a rozhodně ne poslední chyba v periodě života zvané Odvezená manželka!
Protože právě tehdy je ten čas se pustit do zpytování vlastního nitra a udělat si jasno v tom, co pozitivního a hlavně co negativního to může přinést.
Slyšíš? Před pohovorem! Před tím, než Tvůj „Láďa“ za měsíc bude mít potvrzeno, že je opravdu dobrej a že byl přijat.
Pak už s tím budeš jen těžko něco dělat a jen těžko nad tím budeš přemýšlet s lehkostí bytí někoho, komu se při představě takového výběrového řízení zvedaly koutky úst stylem „ no uvidíme“. Pak, pak mé drahé čtenářky, už půjde jen o to KAM.
V březnu přišel s tím, že ho přijali. Znáte ty smíšené pocity? No vy, co už jste Odvezéné, tak víte o čem píšu! Taková ta směsice hrdosti, záblesk vzrušení, drápek změny a trn v podobě zaskočení. A ta sladká představa toho dobrodružství…! Nesmějte se!
A pak přijde šok. Šok číslo jedna. Najednou to přestane být hra. Najednou je to realita, na kterou není nikdo připraven. S kterou nikdo nepočítal a která vyžaduje rychlá rozhodnutí. Rychlá a zásadní. A “rychlost” a “zásadní” už tak nějak přirozeně nejdou k sobě. A už vůbec ne ke mně! Nesluší mi!
A najednou jeden Call stíhá druhý a řeší se peníze, řeší se týmy, řeší se podmínky a řeší se, zda se budete relokovat do Anglie, do Kalifornie či samotářského Seattlu. A najednou zjistíte, že máte dva psy, dvě kočky a dvě vodní želvy, na což jste záhadně ani nepomyslely. Máte zařízený dvoupokoják na Zahradním Městě. A máte práci, a máte rodinu a máte…
Věcí, které se prostě s vaším rozhodnutím změní. Změní se toho hodně. Změní se to totálně. A nezmění se to jen tobě, ale změní se toho hodně I lidem okolo.
Tvé rodině, tvým přátelům, tvé nejlepší kamarádce, tvé sestře a druhé sestře. Tvým neteřím. A mamce s tátou. A tvé skvělé nehtařce a pedikérce, tvému učiteli angličtiny, …
A pak tam na té druhé misce máš také jeho – Láďu. A toho Láďu máš i po dvanácti letech furt ráda. A chceš, aby měl šanci, když je dobrej. A ty to nějak dáš prostě. Bacha!
Říká se, že si máme dobře rozmyslet, co si přejeme. On nám to ten Vesmír totiž posílá bez korekcí a s ironickým úsměvem na tváři Všehomíra v okamžiku, kdy to nejméně čekáme. Takže za mě:
Myslete na to, že ON je ten, co si v tento moment chce plnit svůj sen.