JAK TO VŠECHNO ZAČALO

20.2. 2019, Anglie

Moje milé Odvezené,


tedy vy, co jste následovaly či budete následovat vašeho muže do zahraničí za jeho vysněnou prací, jeho snem. Než se začnu věnovat tomu, jaký je ten SVĚT ODVEZENÉ MANŽELKY, uvědomila jsem si, že tomu celému předcházely dva podstatné okamžiky, kterými to celé vlastně začalo u mně:

  • tím prvním okamžikem byl fakt, že jsem smrtelník
  • tím druhým pak Učitel tance – teda angličtiny

Ale znáte to, učitel jako učitel. Zpětně to dává mnohem větší smysl, a proto se o nich trochu rozepíši, aby jste, mé drahé Odvezené, mohly lépe pochopit, co člověka žene vpřed či brzdí silou dobytčí.

MÓD PŘEŽÍVÁNÍ

Plně jsem manažerovala a jela oblíbený orientační běh – spát, práce, domu, uvařit, vyvenčit, padnout, spát, práce,… Peníze, uznání, sociální akceptace, očekávání, srovnávání, nespokojenost.

K tomu souběžně problémy v osobním životě. Jak jinak. Dlouuuuuhý vztah z něhož se vytratilo potěšení, vášeň i respekt. Vytratila se ta druhá půlka jedné duše. Podezření. Pocit samoty. Naštvanost. Selhání. Vztek. Smutek, smutek, smutek…

ŠOKOVÝ ROK 2010

Nemohlo následovat nic jiného než to, že začne stávkovat samotné tělo. Stávkuje-li duše, srdce a vnitřní já, tělo je jen nepotřebná prošoupaná bota. Pozvolna, ale neúprosně začne tlačit. Jeden problém následuje další. Není čas si toho ani pořádně všimnout. Jenže když nereagujeme… Tak ti šťastnější dostanou:

„Urgentní  Výzvu do Vlastních Rukou“

Cvak!

Takže poprvé mě z tohoto závodu vyhodila oboustranná plicní embolie a mé blízké setkaní s vlastním koncem a smrtelností. Umřít jsem ve třiceti ve svém diáři rozhodně neměla naplánované. Týden na Jednotce intenzivní péče je Velký třesk.

Najednou jsem viděla, na jakém okraji balancuji a jak hodně jsem se vzdálila svému vnitřnímu Já. Přestala jsem ho úplně vnímat a slyšet, i když řvalo hodně nahlas a hodně dlouho. Přesně v takový moment přijde ten osudový kopanec.

Vždy je bolavý, strašlivý a otřesný. Prostě musí zatřást základy a musí sakra bolet. Je to, jako když vás někdo ošklivě a hrubě strhne z přechodu ve vteřině, kdy se okolo přežene motocykl. Srazí vás na kolena do vašeho bláta a vymáchá vám v tom čumák.

NĚCO ZA NĚCO

Člověk se s tím musí poprat. To je nutná součást tohoto stále dokola se opakujícího mechanismu. Tím platíme za ten poločas navíc. Tím platíme lekci kurzu, který nás má posunout vpřed. Nicméně mi to trvalo! Když o tom přemýšlím, tak mě vlastně všechno tak nějak trvá. Ale když už, tak jsem trvalka.

Poprvé po škole jsem vypadla z těch bahnitých, vyjetých kolejí života a práce a rozhlédla se. A nebyl to moc hezký pohled! Byl to pohled na blití a ještě plný strachu. Takže jsem začala trochu jinak. A byl i čas přemýšlet.

Myslím, že čas vypadnout a přemýšlet by si měl každý pravidelně udělat. Ona ta páska přes oči, která plíživě víc a víc tmavne, stejně nakonec spadne. Čím je tam delší dobu, tím víc pak ty oči bolí.

NÁVRAT

To byla doba, kdy jsem se vrátila zas sama k sobě. A i když to byla a je velká škola života. Oklepávala jsem se z toho docela dlouho. Prostě to byl šok, šok může být nebezpečný a je třeba ho hojit. Změnila jsem zaměstnání, urovnala si vztah a začala jsem chodit na angličtinu, která mi nikdy moc nešla.

ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU, NEBO JATA

Jat, Brit žijící v Praze, byl můj učitel angličtiny a nyní to je můj Deep Friend, který mi vstoupil do života po mém plicním restartu a který mě sice angličtinu nenaučil (ne jeho chybou, jsem dost odolná), ale naučil mě jiné věci. Důležitější.

Vstoupil mi do života a dost s ním zatřásl. Tím, co vyzařoval a nosil v sobě, mi připomněl, že tohle jsem mívala i já a že to zas chci zpátky. Chci zas cítit. A také to, že to jaká jsem, je OK a v pořádku. No a jak jinak, je to Angličan, takže s krásnou BBC anglinou a až s nesnesitelně hollywoodsky zářivým úsměvem!

Nejen angličtinou živ je Jat.  Je i vášnivým milovníkem divadelního umění. Vedl i vlastní divadelní skupinu Drama Queens, s kterou vždy nastudoval hru v angličtině, a pak ji v limitovaném počtu představení odehrál v některém pražském divadle. Teď si říkám, že o „odvezení“ by měl možná vyprávět on, protože se mu to rozhodně dařilo zvládat líp než mně, o čemž svědčí i jeho úspěšný pražský projekt Giving Voice.

DRAMA

Jednou nicméně přišel s tím, že by rád, abych na příští sezónu byla součástí skupiny i já. Já? Já a divadlo? Zešílels? Zapomeň! Já, která má sebevědomí kdesi pod bodem mrazu a má angličtina je tam někde zamrzlá s ním?!

Vstoupit do této divadelní skupiny pro mě byl nápad totálně přes čáru, zcela se vymykající mé dlouhé periodě nudného života jedné ztracené ženské. Myslím, že kromě mně překvapil i mnoho lidí okolo.

Ten krok je ale v něčem důležitý. Je důležitý v tom, že jsem vystoupila ze své komfortní zóny téměř na celý rok, kdy se představení zkoušelo. Když vystupujete z COMFORT ZONE lidé okolo si klepou na čelo. Jste nebezpeční, jiní.  A tato jinakost mě hodně motivovala. To jsem už zas byla já – ráda šokuju lidi kolem. A těch teď bude s Manželkami! Slibuju!

KOUZLO BÝT SOUČÁSTÍ

Nicméně vás to hodí do rauše podobného marihuanovým dýchánkům z vysoké školy. A navíc tu je fenomén zvaný – uzavřená skupina, což je na samostatný článek. Po desítce let se opět vracíte do prostředí, které si už jen mlhavě vybavujete ze školních let. A přitom funguje furt stejně, známě a bezpečně.

Týden, co týden se setkáváte se stejnou skupinou lidí. Prožíváte totožné, sdílíte tváří v tvář bez lajků, pomáháte si, podporujete se, pečujete, smějete se až vás bolí břicho, milujete se a těšíte se na sebe. Máte se rádi a zároveň se občas pomlouváte. Vytvářejí se přirozené skupinové struktury. Oni se stávají vaší novou rodinou. Zatímco ta stará vás už zatraceně dlouho ani neviděla.

Kdo tento fenomén zažil v dospělém věku, ví, o čem mluvím. Je to opojné a návykové. Tito lidé mi dopřáli nádherné chvíle a zážitky. Mezi nimi jsem zregenerovala plíce i duši. O této blízkosti svědčí i fakt, že většina z této party byla na mé překotné svatbě a za svědka mi šel právě jeden z nich. Můj Beránek.

A byli i při tom, když jsem se chystala zabalit celý můj život do krabic a odstěhovat se s manželem do Anglie.

A mám taky úplně nového bratra. K mým dvěma fantastickým sestrám i adoptivní brácha! Velký bratr, který se o mně postará, až přijde smečka hladových vlků, až na svět padne soumrak… I takové věci se dějí!

ZMĚNA JE ŽIVOT

Dějí se na pozadí změn spojených s novou prací mého přítele-manžela. Na pozadí absurdních akcí typu – zorganizování svatby během deseti dnů či zabalení vašeho dvoupokojáku do krabic za šest hodin. Změn vedoucích k zanechání více než tří dekád života za zády a vykročením za dobrodružstvím… Pst, vy co už víte, nesmát!

A to všechno díky tomu, že smrt mi ukázala, že žít je dar a někdo jiný mi dal důvěru, odvahu a chuť si to žití zas UŽÍVAT SE ZVĚDAVOSTÍ DÍTĚTE A S POTĚŠENÍM ŽENY.

Ano párkrát jsem pak Jata proklela (tedy víc než párkrát). To, co ve mně probudil, byl plamen a o ten se musí pečovat, a to už mě nestihl naučit. Plamen se musí živit. Ten můj salamander sice zažehl motor velkých změn, ale často se pak přiblbě a ožrale klátil sem a tam přemýšleje, zda nemá zdechnout úplně. 

Ale k tomu se jistě dostaneme na našich toulkách Světem ODVEZENÉ MANŽELKY. Toulkách plných změn, hledání, tvoření, litování a oslavování. Toulkách po slunných pláních i po snahách se vyškrabat z černých propastí.

Toulkách po radostech a strastech nás ODVEZENÝCH MANŽELEK. Současných i budoucích.

Nás, které jsme našly tu prvotní odvahu k tomu, abychom opustily stávající a vydaly se podpořit manžela v jeho pracovním boji. V jeho snu.

A co TY?

Co Tebe postrčilo k té odvaze vyrazit s mužem za jeho prací do zahraničí?!

Nebo teprve váháš a právě tento plamen ti chybí?

Napište mi!


Vaše Noppy

Jmenuji se Noppy a skoro sedm let žiju mimo mou rodnou hroudu. Mimo mou zem, mimo mou milovanou rodinu, mimo můj rodný jazyk, mimo mou třiatřicetiletou životní zkušenost, mimo můj budovaný okruh přátel a mimo můj původní záměr! A především mimo mou komfortní zónu, kterou jsem tak nerada kdykoliv opouštěla! Mimo jakoukoliv malou jistotu vybudovanou během tří dekád mého života. Proč? Protože jsem souhlasila, že se sebereme a odjedeme žít do ciziny, kde manžel dostal práci, o které snil!  A tady je má digitálně-křemíková stopa. Nazvala jsem ji originálně a bez klišé: Svět odvezené manželky. Nakonec se přece říká, že sdílené trampoty, jsou jen poloviční trampoty, ne? " Můj příběh si přečtěte zde >> a napsat mi mužete přes FB fun page či na noppy(zavináč)odvezenemanzelky.cz
Komentáře
  1. Oli napsal:

    No neni to med obcas…

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.